Rating v úzkém slova smyslu vyjadřuje míru pravděpodobnosti, s níž hodnocený subjekt dostojí svým závazkům, a to především ve formě plateb úroků a jistiny, vyplývajícím z emisí cenných papírů, půjček či přijatých depozit. Nutnost hodnotit důvěryhodnost protistrany při finanční transakci se stala klíčovou investiční informací pomáhající snižovat riziko podnikání na mezinárodní scéně.

Banka nebo podnik nemůže rating získat dříve, než dojde k hodnocení kreditu země reprezentovaného centrální bankou, vládou nebo nějakou její agenturou. Toto hodnocení, známé jako sovereign (country) risk, tvoří zároveň strop, nad který se emitent z dané země nemůže dostat, a odráží schopnost a ochotu vlády dané země splatit veřejně emitovaný dluh. Jinými slovy: důvěryhodnost jednotlivého emitenta nemůže být vyšší než důvěryhodnost země, z níž pochází. Pořádá-li o rating dříve, než vláda o sovereign risk, ratingová agentura ocení primárně riziko země a od něj odvodí kredit žadatele.

V rámci škály hodnocení rizika existují dva základní stupně ratingu:
• spekulativní (neinvestiční) – vyjadřuje poměrně riziko investice do jím oceněných cenných papírů
• investiční – charakterizuje bezpečnost investice o řád výše.
Na některé veřejné trhy (např. eurotrhy) a na většinu soukromých trhů jsou cenné papíry se spekulativním stupněm ratingu připuštěny, na jiné (veřejné trhy v USA a Japonsku) nikoli.

Hodnocení důvěryhodnosti země (sovereign ceiling)
Stát obvykle požívá velké důvěry investorů, pokud se týká závazků v jeho vlastní měně. Pokud ji má právo  tisknout, pak je otázka možného nesplnění závazků státu pouze akademická. Riziko spočívá jinde: hrozí-li default (nesplnění závazku), stát může podlehnout pokušení si prostě natisknout nové (chybějící) peníze.  Pokud si ale stát půjčí v cizí měně, je riziko defaultu mnohem vážnější, protože v případě nedostatku nelze peníze ke splácení dluhu jednoduše dotisknout.

Zejména v devadesátých letech se investoři začali živě zajímat o cenné papíry vydávané i v jiných než globálně obchodovaných měnách. Výsledkem na poli ratingu bylo, že agentury na jejich žádost začaly hodnotit i riziko cenných papírů vydávaných vládami v domácí měně. Je zřejmé, že tento rating je vzhledem k nižší pravděpodobnosti selhání obvykle vyšší než tradiční rating závazků vlády v cizí měně.

Důvod, pro který je riziko státu přece jen nižší než riziko ostatních subjektů je i ten, že stát může z různých důvodů vyhlásit devizové restrikce (omezování). Každý stát navíc v určité výši udržuje oficiální devizové rezervy, které může v případě nouze čerpat.

Sovereign risk rating (rating kreditu země) je stropem pro ostatní subjekty z téže země v zásadě ze tří důvodů. Stát totiž na rozdíl od ostatních může:

• zajistit si dostatek domácí měny ke splácení svých závazků,
• k tomuto splácení prvořadě využívat oficiální devizové rezervy,
• pro ostatní zavést devizové restrikce.

Metodologie stanovení ratingu země
Vzhledem k tomu, že rating odráží budoucí schopnost obsluhy dluhu, vychází metodologie jeho stanovení především z pohledu do budoucnosti. V případě státu se zaměřuje na dva široké okruhy – na politické a ekonomické riziko.

• politické riziko odráží ochotu splatit dluh – emitent se z politických důvodů může rozhodnout dluh nesplácet i v případě, že k tomu má ekonomickou kapacitu,
• ekonomické riziko odráží schopnost splatit dluh.

Samy ratingové společnosti označují rating kreditu země za méně přesný než rating banky či korporace. Mají pro to několik důvodů:

• ne vždy jsou k dispozici dostatečně dlouhé časové řady údajů o dluhu a jeho obsluze, konzistentní statistika platební bilance apod.
• zejména při systémových a institucionálních změnách není jisté, zda jsou historická data spolehlivá pro předpověď budoucnosti,
• rating kreditu státu tak závisí mnohem více na umění politické ekonomie než na ekonometrické vědě

Posuzování politických rizik
Při posuzování politických rizik se přihlíží k jejich dimenzi vnitřní i vnější.
Vnitřní dimenze – vnitřní faktorem je stabilita a trvanlivost vlády zkoumané země. Ať už je demokraticky zvolená či např. vojenská, nevynášejí ratingové agentury hotové soudy podle západních měřítek, ale zkoumají uvedené charakteristiky na základě národních tradic a dějin země.

Vnější dimenze – vnějším faktorem není pouze riziko válečného konfliktu, ale i tendence k nadměrných výdajům na obranu. Na tu může být usuzováno i nepřímo z výdajů sousedních zemí.

Posuzování ekonomických rizik
Posuzování ekonomických rizik je sice o něco exaktnější, zato však komplikovanější. Týká se v podstatě tří velkých okruhů problémů, kterými jsou:

• posouzení měnové a fiskální politiky na základě analýzy národních účtů a rozhodovacích procesů. /Poznámka:  měnová politika je posuzována co do nezávislosti centrální banky a úspěšnosti při snižování inflace. Důležité je i posouzení stability národní měny a důvěryhodnosti politiky centrální banky, spolu s mírou ochoty vlády i centrální banky ke koordinaci hospodářské politiky. Posuzovat izolovaně pouze finanční ukazatele by však bylo málo. Proto je jádrem hodnocení analýza čtyř klíčových proměnných, kterými jsou: růst, inflace, vnější rovnováha a úroveň nezaměstnanosti./

• analýzy zúžené na sektor obchodovatelného zboží
Pro křížovou kontrolu dat zejména platební bilance se používá analýza sektoru obchodovatelného zboží, která zahrnuje analýzu:

- jeho cenové a necenové konkurenceschopnosti,
- tržního podílu rozhodujících exportérů na světových trzích,
- zeměpisné diverzifikace vývozních trhů, sektorového rozdělení vývozu zejména mezi primární sektor a hotové výrobky
Tento pohled je důležitý proto, že silný vývozní potenciál svědčí o dobré pozici pro dosahování devizových příjmů.
Klíčových indikátorem je stupeň otevřenosti ekonomiky včetně schopnosti absorbovat mezinárodní vlivy a inovace.

• posouzení odolnosti ekonomiky proti šokům. Schopnost přestát ekonomické šoky se posuzuje poměrně obtížně na základě analýzy citlivosti, která ukazuje, nakolik je ekonomika vůči šokům odolná. Pokud existují příklady úspěšného překonání externích šoků z minulosti, je to pro emitenta velké plus. Problematická může být např. velká závislost na vývozu surovin podléhajících prudkým výkyvům cen na světových trzích apod. Státy u nichž se ukáže nízká citlivost vůči externím šokům, mohou bez problémů unést větší dluhové břemeno v relaci k exportům či HDP než ostatní, a proto je i toto posouzení velmi důležité.

Postup při stanovení ratingu země
Proces stanovení ratingu země je procesem spolupráce mezi ratingovou agenturou a klíčovými institucemi státu (centrální banka, ministerstva, vládní agentury, výzkumná pracoviště, největší komerční banky, odbory, zástupci politických stran). Podmínkou úspěchu pro hodnocenou zemi je, aby byl proces z její strany koordinovaný, konzistentní a objektivní. To vyžaduje stanovení jedné instituce pro trvalý styk s ratingovými agenturami a jeho koordinaci. Obvykle jde o takovou instituci, která je aktivní na mezinárodních finančních trzích.

Přísun dat by měl být trvalý a neměl by se odehrávat pouze na bázi odpovědí na standardní dotazník zaslaný agenturou přibližně jeden měsíc před návštěvou jejích analytiků. Pokud je to jen trochu možné, neměla by koordinující instituce litovat prostředků na misi svých zástupců do sídla agentury, s cílem prezentovat svou ekonomiku a odpovědět na dotazy analytiků společnosti.
Ratingová agentura s předstihem pošle standardní dotazník a teprve poté, co obdrží odpovědi, vyšle dva až tři analytiky do hodnocené země na asi týdenní průzkumnou misi. Ratingoví analytici se zaměřují nejenom na otázku posouzení břemene dluhu země a schopnosti jeho obsluhy, ale posuzují i jiné zahraniční závazky, jako je držba přímých a portfoliových investic cizozemci.
Sledují míru profesionality expertů, se kterými se setkávají a způsob , jakým využívají dostupné nástroje a mechanismy k dosahování cílů hospodářské politiky. Hodnotí jejich schopnost reagovat v krizových situacích a důvěryhodnost jejich odpovědí.

Obvykle požadují i setkání s nevládními či nezávislými experty, opozičními politiky či odbory.
Po návratu do sídla agentury připraví analytici zprávu do jejího ratingového výboru, který se skládá z vyšších ratingových expertů. Výsledek jeho jednání je předběžný a je předmětem posouzení mezi emitentem a agenturou. Pokud je emitent spokojen, agentura rating spolu se stručným zdůvodněním bezprostředně publikuje v hlavních médiích.
Celý ratingový proces od doby požádání o rating do jeho oznámení trvá normálně 3 až 4 měsíce.

Ratingový dotazník je zaměřen do budoucnosti. Historická data jsou požadována alespoň za pět let dozadu, prognostická na dva roky dopředu.

Rating komerčních bank